Paměť jsme my 2020
Zveme vás do Klementina na divadelní představení "Paměť jsme my 2020" u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holokaustu. Tématem je kniha - příběhy zaznamenané, i ty nevydané.
Představení můžete zhlédnout ve čtvrtek 30. 1. 2020 od 17. a od 19 hod. v budově A Klementina, v místnosti u kostela Nejsv. Salvátora – 3. patro Křižovnického traktu, prosklená místnost s výhledem na Karlův most.
Vstup zdarma. Na představení je však nutné se předem registrovat, protože kapacita prostoru je omezená. Použijte, prosíme, tento přihlašovací formulář.
O hře….
Začátkem prosince se rozběhly zkoušky. Dvanáct mladých divadelníků (ve věku 12–22 let) se schází pod vedením režisérky Tamary Pomoriški. K tématu letošního ročníku ji mj. inspiroval příběh Holanďana Carla Wiemerse, který uchovává silnou vzpomínku na moment, kdy mu Němci za druhé světové války doslova vyrvali z náruče židovského kamaráda Hanse. Celou jeho rodinu následně poslali do vyhlazovacího tábora Sobibor. O Hansovi později Wiemers, povoláním novinář, napsal knihu „Chased by Death“. Tak vznikl nápad umístit představení Paměť jsme my 2020 do Národní knihovny. „Chceme vyprávět příběhy. Příběhy, zachycené v knihách, ty které jsou známé a také ty, které jsou sice napsané, ale protože jejich protagonisty zná jen malý okruh lidí, široká veřejnost je zatím neobjevila. Budeme vyprávět i příběhy, které v knihách nejsou, vyprávění, které se tradují z generace na generaci, příběhy unášené větrem, příběhy zapomenuté,“ přibližuje režisérka.
Scénář na základě vyprávění pamětníků
V neděli 15. prosince 2019 se mladí lidé v sídle neziskové organizace Post Bellum v pražském paláci Lucerna setkali se šesti českými pamětníky, do jejichž osudů zasáhla druhá světová válka. Tři z nich žijí v Domově sociální péče Hagibor. Děti tak měly možnost vyslechnout příběh Mikuláše Brödera (1928), narozeného v židovské rodině na Slovensku. Za války byl deportován do pracovního tábora a po útěku se přidal k partyzánům. Vyprávěl rovněž o svém pozdějším životě v kibucu. „Manželka tam nechtěla žít. Vadilo jí, že děti tam nejsou u rodičů,” vyprávěl. Zdena Freundová (1931) válku přežila v úkrytu. Otec pracoval jako mechanik u RAF. Vzpomínala mj. na velkou pomoc rodině ze strany kláštera Milosrdných bratří, kteří rodině dodávali potraviny. Dora Pešková (1921) pochází ze židovské rodiny v Karlových Varech. V roce 1942 odjela transportem do Terezína, rok poté druhým transportem do Osvětimi. Válku přežily společně se sestrou. Alice Grusová (1941) se narodila v židovské rodině v Praze. Při pokusu o útěk za hranice se rodiče během razie rozhodli nechat roční dceru na lavičce v parku. Zachránili jí tak život, oba později zahynuli v Osvětimi. Jan Volavka (1934) se narodil v Praze do smíšeného manželství, jako desetiletý zažil Jan tři týdny nacistického vězení. Tento zážitek ovlivnil jeho život natolik, že se později, jako profesor psychiatrie v USA věnoval neurobiologii násilí. „Němci vězně dost mlátili. My jsme byli v cele, odkud bylo skrz mříže vidět na chodbu. Nemohli chodit, byli úplně zničení. Rozhodl jsem se, že zkusím přijít na to, čím to je, že ti lidé jsou takoví,” řekl ve vzpomínkách pro Paměť národa. Eduard Marek (1917), nejstarší pamětník, byl během druhé světové války vězněn za pomoc židovskému příteli. Je celoživotním skautem, souzen byl za války i po ní. Ve vězení strávil více než sedm let. Ani tento fakt však nezlomil jeho optimismus a vitalitu. „Každý den se snažím udělat alespoň jeden dobrý skutek,” říká Eduard Marek, který si jako dárek ke 102. narozeninám užil seskok padákem.
